English
Česky
Info o hroších
Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je zavalitý nepřežvýkavý sudokopytník patřící do čeledi hrochovitých. Jeho nejbližším příbuzným a v současné době jediným dalším zástupcem této čeledi je hrošík liberijský, v dřívějších dobách ale žilo hrochovitých mnohem víc. Neobývali pouze Afriku tak jako nyní, ale i Asii a Evropu. Kupříkladu ještě před 120 000 lety žili dokonce na území dnešní Británie a byli to také jediní kopytníci, kteří kdy obývali ostrov Madagaskar.
Pokud nepočítáme hrošíka, jsou podle zařazení nejbližšími příbuznými hrochů prasata a pekari. Podle nedávné analýzy DNA jsou jim však daleko bližší kytovci, tedy např. delfíni a velryby!
Někdy se hroch obojživelný rozděluje na 5 poddruhů podle toho, kde žije: H. a. amphibius (dříve Egypt, nyní dále na jih až do Tanzánie a Mozambiku), H. a. capensis (jižní Afrika), H. a. constrictus (Angola, jih Konžské demokratické republiky a Namibie), H. a. kiboko (Keňa a Somálsko) a H. a. tschadensis (západní Afrika, Čad). Rozdíly mezi poddruhy ovšem nejsou velké, ani vědci u živého hrocha nerozeznají, o který poddruh se jedná. Jde tedy spíš o teoretické rozřazení a je možné, že žádné poddruhy ani neexistují - hroši žijí ve spoustě oddělených populací, které se mohou geneticky i vzhledem trošku lišit (třeba v rysech lebky), ale to ještě neznamená, že se jedná o poddruhy.
Rozšíření
Není tomu tak dávno, kdy byl hroch obojživelný hojný ve všech afrických vodách a obýval také skoro celý Nil. Římané je odtud dokonce dováželi do svých arén, kde byli už v 1. století př. n. l. zabíjeni při gladiátorských hrách, a z nástěnných maleb starých Egypťanů vidíme, že lovy na ně byly velmi oblíbené. Od starých Řeků pochází také nepříliš přesné vědecké jméno hrocha Hippopotamus, které v překladu znamená říční kůň.
V současné době se hroch vyskytuje pouze v subsaharské Africe a jeho rozšíření je velice ostrůvkovité. Podle IUCN žije v přírodě maximálně okolo 150 000 hrochů a proto jsou v Červené knize ohrožených druhů zařazeni jako "zranitelní" (vulnerable). Nejvíce hrochů žije podle odhadů v Zambii (asi 40 000), tamní populace má navíc rostoucí tendenci. Naopak v Konžské demokratické republice, která se před 30 lety řadila se svými 29 000 hrochy na druhé místo, klesly od té doby stavy hrochů o víc než 95 %! Stejně jako v některých dalších afrických zemích by tak i zde mohli hroši brzy vyhynout. Největším nebezpečím je pro ně nekontrolovaný lov na maso, následuje ztráta životního prostředí (zúrodňování mokřin a odvádění vody) a obchod se slonovinou z jejich zubů.
Hroši žijí v řekách, jezerech nebo jiných místech se sladkou vodou. Ta nemusí být nutně tekoucí, stačí jim, aby jejich kůže byla udržovaná vlhká a aby se nepřehřívali, proto jim vyhovují i bažiny. Obývají nížiny i místa s nadmořskou výškou až 2 000 m, kde bez problémů vydrží ranní teploty okolo nuly.
O jeho těle
Dospělý hroch je skutečný obr. Je jedním z nejtěžších suchozemských savců, spolu s nosorožcem se řadí hned za slona. Obvykle váží 1 000 - 2 000 kg, výjimečně mohutní samci mohou dosáhnout až 3,2 t. Na výšku měří 1,3 - 1,5 m, na délku 2 - 4 m a obvod pasu je přibližně stejný. Ocas má 35 - 50 cm. Samice bývají menší a na rozdíl od samců rostou jen asi do 25. roku. Samci rostou po celý život.
Celé tělo hrocha nesou čtyři krátké sloupovité nohy. Jako sudokopytník má hroch sudý počet prstů - čtyři, z nichž oba prostřední jsou delší než krajní. Na všechny prsty při chůzi došlapuje, což zvětšuje plochu nohy a v okolí bažin se tak méně boří. Každý prst je zakončen malým kopýtkem, či spíše nehtem, prsty jsou spojeny krátkými plovacími blánami.
Kůže hrocha je tlustá průměrně 3 cm, na zadku a zádech dokonce až 5 cm, naopak na břiše pouhý 1 cm. Nesprávný termín "tlustokožec" se tedy na hrocha přece jen hodí. Barva kůže je nejčastěji ocelově šedá, na břichu a okolo očí a uší narůžovělá, může však mít mnoho odstínů od načervenalé až po šedomodrou a jsou známy i skvrnité nebo téměř bílé kusy. Napříč kůží se táhnou četné vrásky. Ačkoliv se zdá, že je kromě štětin na čumáku, uších a ocase lysá, je porostlá jemnou řídkou srstí (na zádech je to asi 20 - 30 chlupů na 100 cm2, směrem k břichu se hustota snižuje). Není také pravda, že je kůže necitlivá. Její svrchní vrstva - pokožka - obsahuje mnoho nervových zakončení a hroch údajně cítí i jemný dotek nebo mouchu či ováda. Pokožka musí být udržována vlhká, protože když vyschne, snadno praská. Vlhkost zajišťují speciální podkožní žlázy ("obyčejné" potní žlázy hrochovi chybí), které vylučují zvláštní načervenalou tekutinu. Ta hrocha chrání nejen před popraskáním kůže, ale také před přehřátím, nebezpečným UV zářením a pravděpodobně i před infekcí. Možná také napomáhá rychlejšímu zacelování ran. Pod kůží je silná vrstva tuku, která spolu s velkou tloušťkou zabraňuje vážnějším zraněním při soubojích. Po vyschnutí je hroší kůže tak tvrdá, že se s ní dříve brousily diamanty a domorodci ji používali na štíty.
Nejnápadnější na hrochovi je však bezesporu jeho hlava. Je velice masivní a na konci se rozšiřuje v až 60 centimetrů široký pysk. V tlamě se ukrývají obrovské čelisti, které se dokážou roztáhnout až na úhel 150°! Lebka je pozoruhodná také malou mozkovnou a vysokými nadočnicovými oblouky. Díky nim má hroch oči velice vysoko na hlavě, což mu společně s obdobnou polohou nozder a uší umožňuje schovat se téměř úplně ve vodě a při tom vidět, slyšet i dýchat. Pod vodou se nozdry a uši zavírají speciálními záklopkami, aby do nich nepronikla žádná voda. Barva očí bývá hnědá, zorničky jsou vodorovné.
Velice impozantní jsou hrochovy zuby. Mléčný chrup hrocha obojživelného se skládá ze 32 zubů - v každé polovině čelisti to jsou 3 řezáky, 1 špičák a 4 třenové zuby. Stálý chrup obsahuje 36 zubů - 2 řezáky, 1 špičák, 3 třenové zuby a 3 stoličky. Protože první z mléčných třenových zubů v tlamě často dlouho přetrvává i v dospělém věku (je však nápadně malý a od ostatních oddělený velkou mezerou), mívají někteří hroši prakticky 40 zubů, jen 36 z nich ale patří do stálého chrupu.
Špičáky dospělého hrocha jsou velmi tlusté. Horní dosedají na spodní, čímž se obrušují a udržují ostré. Dolní špičáky, či spíše kly, jsou zatočené a velice dlouhé (až 30 cm, s kořeny i 60 cm), jejich hmotnost se může pohybovat až okolo 3 kg. Jsou to vysoce ceněné trofeje, dokonce s lepšími vlastnostmi než sloní kly, jelikož časem nežloutnou. Dříve se proto používali na výrobu umělých zubů pro lidi. Špičáky po celý život hrocha dorůstají, u samic jsou mnohem menší.
Řezáky ani zdaleka nedosahují tloušťky a délky špičáků, spodní jsou přesto mocnou zbraní. Vyrůstají z čelisti vodorovně a obzvlášť dva prostřední, které jsou mnohem delší než krajní (až 17 cm bez kořenů), umožňují dobré bodnutí do soupeře. Naopak horní řezáky jsou poměrně malé a z čelisti vyrůstají svisle.
Vzadu v tlamě se nacházejí třenové zuby a stoličky. Jsou zhruba čtvercové a směrem dozadu se zvětšují. Podle jejich opotřebovanosti se dá přibližně určit věk zvířete. Řezáky a špičáky používají hroši výhradně k soubojům, naopak třenové zuby a stoličky se hodí při zpracování potravy.
Z tlamy potrava putuje jícnem do žaludku. Ten je rozdělený na čtyři části, potrava se však jako u přežvýkavců nevrací zpět do tlamy k dalšímu přežvýkání. Střeva hrocha jsou dlouhá 40 - 50 m, slepé střevo zvíře nemá, naopak žlučník je i přes rozšířenou domněnku, že chybí, přítomný.
Život hrochů
Hroši jsou vysoce společenská zvířata s rozvinutou komunikací. Dorozumívají se řevem, hlasitým chrochtáním a funěním a užívají dokonce infrazvuk. Žijí ve stádech čítajících obvykle asi 10 - 20 kusů, v období sucha se na jednom místě může nahromadit až několik set jedinců. Naopak staří samci bez teritoria se mohou vyskytovat i o samotě. Skupinu vede teritoriální samec, který kontroluje určitý úsek řeky nebo jezera a k němu přilehlý břeh a jako jediný má právo pářit se se samicemi. Teritorium si brání pouze kvůli této výsadě, nikoliv kvůli potravě. Kolik samic dokáže teritorium přilákat, závisí na několika faktorech. Hroši preferují místa s malou hloubkou a slabým proudem, kde mohou pohodlně stát či ležet po celý den, rádi se také povalují na přilehlých písčinách. Pokud jsou všechny tyto podmínky splněny a navíc se přes rok nemění, je teritorium dokonalé. Velikost teritorií se různí, na řece bývají menší (zhruba 50 - 100 m délky toku), zatímco na jezeře rozsáhlejší (250 - 500 m). Podle podmínek si hroch může udržet teritorium i více než deset let.
O hroších je známé, že si své území označují trusem a močí, které rozmetají rychlými pohyby ocasu až do vzdálenosti několika metrů. Dominantní samci se skutečně z vody chodí vyprazdňovat na souš na dobře viditelná místa jako jsou třeba kameny, stromy nebo keře a je pravděpodobné, že na části břehu, který patří k teritoriu, slouží trus ke značkování. Hroši, zvlášť samci, ale točí ocasem při vyprazdňování i ve vodě, kde to nemá velký smysl, a na souši dál od vody, kde nejsou teritoriální. V těchto případech o označování teritoria rozhodně nejde.
Vyměšování obecně hraje v životě hrochů důležitou roli a zřejmě má nějaký sociální význam. Ve vodě lze často pozorovat, jak jedno zvíře rozmetá výkaly na čumák druhého, často se hroši ve vodě také honí v kruhu a navzájem si očuchávají zadní část těla a mladí samci očuchávají výkaly dominantního samce a někdy je dokonce požírají. Je možné, že z výkalů a moči hroch pozná jiného jedince nebo jestli je samice připravená k páření.
Kromě dominantního samce tvoří stádo skupinky samic, samic s mláďaty a mladých samců, které vedoucí hroch akceptuje, dokud se k němu chovají podřízeně. Všechna tato zvířata jsou si na společenském žebříčku rovna. Mladým samcům se však nemusí líbit život pod nadvládou dominantního hrocha a mají několik možností, jak ho změnit. Můžou se připojit k některé z mládeneckých skupinek, které ale většinou obývají méně vhodné části řeky, nebo můžou sami obsadit nějaké "nic moc" teritorium a čekat, jestli se podmínky nezmění k lepšímu, aby přilákalo nějaké samice. Poslední možností je pokusit se vedoucího samce o jeho postavení připravit soubojem. Ten začíná vzájemným zastrašováním otevřenými tlamami, při němž se snaží jeden druhému ukázat, že má větší tlamu a protivník nemá šanci. Pokud to nezabere, nastává samotný boj. Samci se při něm pokouší navzájem zasáhnout obrovskými špičáky a řezáky. Proto jsou staří hroši pokryti mnoha jizvami. Souboj může u vyrovnaných zvířat trvat až dvě hodiny a může končit i smrtí jednoho z protivníků, většinou ale jedno ze zvířat ustoupí a zranění nebývají vážná. Hroší kůže se navíc obdivuhodně rychle zaceluje. Pokud spolu mají spor dva vedoucí samci na hranici teritorií, většinou k souboji nedojde, následuje jen mohutné šplouchání a nezbytné rozmetání výkalů.
Většinu času se nebojuje a ve stádě panuje klid a přátelská atmosféra. Ve svém nejoblíbenějším živlu stráví hroši až 18 hodin denně a věnují se hlavně odpočinku. Při něm se navzájem různě opírají a vůbec se zdá, že mají rádi těsný kontakt. Přesto na sebe nejsou nijak společensky vázaní a (kromě teritoriálního samce) klidně občas změní "domov," pokud jim ten současný přestane vyhovovat.
Čas od času některý z hrochů zazívá, což má zřejmě několik významů. Uvádí se, že to slouží k zastrašení nepřítele, což je nepochybně pravda, většinou ale žádné nebezpečí nehrozí a hroší přesto zívají. Teritoriální samec tak možná vystavuje na odiv své velké zuby, aby ukázal, jak je silný, jelikož však zívají i samice, ostatní samci a mláďata, může být zívání také pouhým projevem ospalosti. Jiná teorie hovoří o tom, že se v žaludku zvířat tvoří plyny, které tlamou vycházejí ven. Zívání, bouchání tlamou do vody a různé šplouchání slouží také jako výzva ke hře. Zejména mladí hroši si často hrají tak, že se navzájem přetlačují čumáky nebo otevřenými tlamami nebo se honí ve vodě.
Ačkoliv mají hroši plovací blány, moc neplavou a spíš se pohybují odrazy ode dna nebo po něm chodí. Pod vodou obvykle zůstávají 1 - 3 minuty, v případě nebezpečí vydrží nedýchat až 15 minut. Na souš vycházejí během dne jen zřídka a to převážně za účelem dalšího společného odpočinku na písčinách. Ty jsou velmi blízko vody, aby se hroši v případě nebezpečí nebo hrozícího přehřátí mohli rychle vrátit zpět. Málokdy se přes den krmí a na pastvu vycházejí až se západem slunce. Mají oblíbené trasy lemované hromadami trusu. Objevily se domněnky, že trus slouží k označení cesty zpět do vody, ale protože jsou hroší stezky po mnoha generacích přímo vyryté do země, je pravděpodobnější, že slouží ke sdílení informací o hroších žijících v dané oblasti.
Při hledání nejchutnější trávy hroši po svých stezkách ujdou průměrně 1 - 3 kilometry, v období sucha však i 10 km za noc. Na těchto výpravách se nechovají nijak teritoriálně ani společensky, každý jde sám za sebe, pouze mláďata pochodují se svými matkami. S rozbřeskem se pak většinou všichni zase vrátí do své řeky nebo jezera.
Jeden hroch sní za noc asi 40 - 60 kg potravy, což na tak obrovské zvíře není mnoho (v sušině jen asi 1,5 % hmotnosti, u ostatních býložravců je to až 2,5 %). Pro hroší líný styl života, při kterém téměř neustále odpočívají a nemrhají energií, to ovšem plně postačuje.
Hroší stravu tvoří hlavně tráva. Krmí se tak, že při pomalé chůzi po pastvině kývají hlavou ze strany na stranu a v nejnižším bodě tohoto pohybu svými tuhými pysky (jak už bylo řečeno, přední zuby při krmení nehrají žádnou roli) zachytnou trávu. Jak se hlava zhoupne pryč, rostlinky se utrhnout a pokračují tlamou dozadu ke zpracování zadními zuby. Hrubé dlouhé trávy, které tvoří trsy, se pro tuto techniku krmení nehodí, protože stonky mezi pysky prokluzují a neutrhnou se. Proto si hroši vybírají měkkou a nižší trávu. Tzv. "hroší trávníky" tak tvoří místa vypasená skoro až na holou půdu a místa s dlouhou trávou, které si zvířata nevšímají. Tím, že spásají trávu velice nízko u země, brání hroši vypuknutí větších požárů savany, které se bez travnaté pokrývky nemohou šířit. Bylo zjištěno, že při dostatku potravy jsou hroši dokonce vybíraví a určité druhy ignorují. Svými velkými pysky samozřejmě nemohou sbírat jen nejchutnější rostlinky, vybírají si však části pastvin, kde jejich oblíbených trav roste nejvíc. Pokud jsou dostupné, mohou si hroši přilepšit i na hospodářských plodinách, které nejen sežerou, ale také zválí. Proto je domorodí farmáři nevidí moc rádi. Je možné pozorovat hrochy, kteří okusují vodní vegetaci, ale v žaludcích zvířat se nikdy žádné větší množství nenašlo, netvoří tedy důležitou součást potravy. Stejně tak ovoce, které je často velmi malé a hroši ho sní spíš náhodně. Přestože jsou býložraví, byli hroši několikrát spatřeni, jak žerou maso. Může se to stát třeba v období sucha, kdy je málo kvalitní potravy a hroši si potřebují doplnit některé důležité látky. Pozorovány byly i případy kanibalismu.
Hroši bývají agresivní na vetřelce v jejich teritoriu a jsou považováni za jedna z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Útočí zejména dominantní samci a samice s mláďaty, popudliví jsou také staří samci. Ve vodě nejsou hroši skoro vidět a když se loďka dostane moc blízko, napadnou ji a převrhnou nebo rozkoušou. Svými mocnými zuby dokonce dokážou přepůlit člověka nebo mu utrhnout končetinu! Přes svůj neohrabaný vzhled jsou hroši nebezpeční i na souši. Jsou velice rychlí, mohou běžet rychlostí až okolo 30 km/h, což znamená, že jim průměrný člověk neuteče. Kromě pokousání mnohdy vetřelce přitisknou na strom nebo ho udupou. Ne všichni hroši jsou ale vyloženě zlí, pokud je nic nevyprovokuje. Jsou známy případy, kdy hroch napadl lovícího krokodýla, zvíře mu vyrval a dotlačil ho na břeh. Angličanka Karen Paolillo zase popisuje, jak od ní dominantní samec kdysi odehnal krokodýla, který se už už chystal zaútočit. Existují i ochočení hroši a v některých zahraničních zoo jsou hroši chovaní kontaktně - ošetřovatelé k nim klidně chodí do výběhu.
Hroši jsou velmi důležití pro svůj ekosystém. Jejich výživný trus, který zvířata ve velkém množství odkládají do vody, totiž nepředstavuje pouze potravu pro vodní živočichy, ale také podporuje růst vodních rostlin a řas. Řasy slouží jako krmivo pro menší ryby, vodní rostliny jim poskytují úkryt. Přítomnost malých ryb přiláká větší ryby, ty zase vodní ptáky... Bez hrochů by v afrických vodách tolik života nebylo a mnoho živočichů je na ně navíc úzce vázáno. Bylo zjištěno, že nejméně 18 druhů ptáků využívá širokých hřbetů hrochů buď k odpočinku nebo jako základnu pro lov ryb a bezobratlých. Krmí se také na parazitech, třeba klíšťatech či pijavicích. Na hroších se živí i ryby, které je zbavují jak parazitů, tak odumřelé kůže, a dokonce se specializují jen na určité části těla - některé čistí tělo, jiné tlamu, další rány... Zajímavý je i jeden z hroších parazitů, tzv. "hroší pijavice" (Placobdelloides jaegerskioeldi), která je naprostým unikátem. Jako jediná pijavice na světě se totiž specializuje výhradně na jeden druh zvířete a je také jediná, u které se vyvinulo krycí zbarvení. Její barva se shoduje s barvou hrocha a pijavice je tak dobře maskovaná před ptáky. Její zploštělé tělo zase zajistí, že jí z hrocha nesmete ani silný proud.
Kromě člověka nemá dospělý hroch žádného nepřítele. Několikrát sice byla pozorována skupina lvů, která napadla osamoceného hrocha a ten nakonec vykrvácel kvůli velkému množství škrábanců, ale většinou šelmy hrochy nechávají na pokoji, na starší zdravé kusy si netroufnou vůbec.
V přírodě se hroši dožívají asi 40 let, v zoologických zahradách i 50. Rekord - 61 let! - pochází z mnichovské zoo.
Rozmnožování
Hroši se páří zpravidla ve vodě. Je to zřejmě proto, že je samec velmi těžký a během páření je po celou dobu na samici. Ta je pod vodou a jen občas vystrčí nozdry, aby se nadechla. Voda jak známo nadnáší, proto je páření v tomto živlu pro zvířata vhodnější. Přesto může ke kopulaci výjimečně dojít i na souši. Celý akt trvá až půl hodiny, naopak březost je na tak velké zvíře poměrně krátká - asi 240 dní, tedy 8 měsíců.
Porody jsou obvykle načasovány do období dešťů, kdy je nejvýživnější tráva. Těsně před porodem odchází samice od stáda a v mělké vodě nebo na souši porodí obvykle 1 mládě. Dvojčata se rodí v méně než 1 % případů a v přírodě moc často nepřežijí. Matce totiž většinou stačí jen jedno mládě a druhé ponechá svému osudu. V zoo je narození dvojčat také velice výjimečný jev, ke kterému došlo jen v několika zahradách po celém světě. Mezi ně patří i pražská zoo, kde se v roce 1981 dokonce podařilo obě mláďata odchovat. Úplnou raritou byla samice Peepers ze Zoo St. Louis - za svůj život porodila čtvery dvojčata, jen jednou však obě přežila.
Novorozený hroch měří okolo 1 m a váží 30 - 50 kg, hmotnost dvojčat je zhruba poloviční. Přestože mládě umí chodit i plavat prakticky hned po porodu, zůstává s ním matka několik dní ve vodě a pravděpodobně po tuto dobu ani nechodí na noční výpravy za potravou - krmí se maximálně pobřežními rostlinami, jen několik metrů od vody a svého potomka. Na všechny vetřelce je extrémně útočná. Mládě se na ni musí fixovat a být pořád těsně u ní, aby se společně za několik dnů mohli vydat na souš a za pár týdnů i zpět ke stádu. Hroší mláďata jsou totiž často terčem útoků predátorů a jsou známé i výjimečné případy napadnutí mláděte jiným hrochem. Podle některých zdrojů nepřežije první rok života až 45 % mláďat! Kromě jeho ochrany se matka o mládě také dobře stará, ve vodě mu čumákem pomáhá v plavání a když už hroše nemůže, vozí se často na jejích zádech nebo se o ní opírá předníma nohama.
Hlavní stravou mláděte je zprvu mateřské mléko, přesto se hroši od raného věku snaží pást a bylo zjištěno, že už mláďata stará pouhých 6 týdnů měla ve svých žaludcích značné množství trávy. Kojení může probíhat na souši, ale většinou tomu tak není a mládě saje pod vodou. Matka má dvě bradavky mezi zadníma nohama, při kojení leží na boku.
Mládě je odstaveno v 8 - 12 měsících, přesto se může snažit občas sát i poté, klidně i ve dvou, třech letech. Matka ho ovšem většinou odmítne. I z případu ostravské hrošice Adélky, kterou v jejích dvou letech kojila její babička Róza, je zřejmé, že hrocha nemusí kojit pouze jeho matka, ale i jiná blízce příbuzná samice. Je rovněž možné, že při úmrtí matky může přejmout její roli jiná samice, není to ale vědecky potvrzeno.
Mládě rychle přibývá na váze a v jednom roce už má asi 250 kg. Se svojí matkou zůstává i několik let a není neobvyklé potkat samici se dvěma i třemi různě starými mláďaty.
Podle výzkumů v přírodě samci pohlavně dospívají v 6 - 13 letech, samice v 9 - 11. Naopak v zoo měly zkoumané samice své první mládě už mezi třetím a sedmým rokem (minimální věk početí byl dokonce 2 roky a 3,5 měsíce!) a samci prvního potomka zplodili v podobném časovém rozmezí. Stejné údaje se dají vyčíst i z historie chovu hrochů v ČR, kde drží primát hrošice Lentilka, která své první mládě zplodila v necelých třech letech. Rozdíl mezi údaji z přírody a ze zajetí nebyl zatím vysvětlen, ale je možné, že buď hroši ze zoo dostávali kvalitnější stravu nebo byl špatně určen věk jedinců z přírody a ti byli ve skutečnosti mladší. Tomu by napovídal i fakt, že většina ostatních velkých savců pohlavně dospívá zhruba od tří do pěti let a to jak v přírodě, tak v zoologických zahradách. Výjimkou jsou pouze sloni a lidoopi, tyto druhy však mají dlouhé období dětství, kdy jsou velmi závislí na rodičích, což není případ hrochů. Ať už je to jakkoliv, není pravděpodobné, že by si nějaký samec v přírodě vybojoval teritorium a mohl se pářit dřív než v 15 letech. Naopak samice mohou zabřeznout ihned poté, co dosáhli pohlavní dospělosti. Od té doby rodí přibližně jednou za dva až tři roky, pokud jejich mládě zemře (což je hlavně u prvorodiček běžné), mohou ihned otěhotnět znovu a interval se tím zkracuje.
S. K. Eltringham, The Hippos
Glenn Feldhake, Hippos
encyklopedie, knihy o zvířatech, internet
| Zobrazeno: 6691x | |
| Hodnocení: 98.5 % Hlasovalo: 72 | |
Tisknout článek